Čau Česko

Robertovi je 45 let. Paní Milena je dáma v letech, spadá do generace jeho rodičů. Robin ji zná celý svůj život.

Tuhle se potkali a najednou si povídají o současné politické situaci, byť se o takových věcech ani jeden z nich nebaví rád. A ona hned o Babišovi: „Šak voni ho obendó, udělajó to bez něho, jenom aby tam nebyl, uvidite.“. Oni! Oni? No moment, tady něco nehraje a tak Robert reaguje:

„Paní Milo, jakýpak oni, vždyť oni sou oni!“,

Milena: „No, to sorry jako.“,

Robert: „Vždyť přece komunisti se kterýma udělá vládu jsou pořád ti samí komunisti, ti se vůbec nezměnili. Jsou to ti oni, na které jste před rokem 89 tak nadávala. A Babiš to je jejich kádr.“

Milena: „Ale děte, co vy o tym vite.“

Robert: „No, vzpomínáte si třeba, jak jste s manželem jeli na dovolenou do Jugošky?“

Milena: „Jasně, to vám bela krásná dovolená, na to nikdy nezapomeno!“

Robert: „A že váš manžel žádal, abyste do té Jugošky mohli jet přes Rakousko, na to už ste zapomněla?“

Milena: „Joo vidite, to je pravda, to nám komunisti nedovolili, že pré jenom neceló rodinu. Negdo by musel zustat doma, třeba náš maličké, ale to sme samozřémě nechtěli. Tak sme museli jet přes  Maďarsko. Byli sme aj tak rádi, že nám aspoň tu Jugosláviu dovolili, to tenkrát taky nedovolili každymu.“

Robert: „A proč vám nedovolili jet přes Rakousko?“

Milena: „Vite, že ani nevim. No, my sme nebyli ve straně, ani já ani manžel, tak asi proto. Báli se abysme tam nezustali. Manžel se synem, ti byli tak blbi, že by tam fakt byli schopni zustat. Ale to já bych nedovolila, doma je doma. No, prostě pro obyčény dělniky a navic nestraniky to nebylo tak snadny dostat se na Západ. To oni tam nepóštěli nikeho.“

Robert: „Hmm. A tady v té samé době, ten váš Babiš byl na Západě pečenej vařenej.“

Milena: „Ja, to sem slešela.“

Robert: „Vy s manželem jste slušní, pracovití lidé a vás tam nepustili a jeho jo.“

Milena: „No, tak to belo no, co s tym naděláme.“

Robert: „A víte proč ho tam pouštěli? Protože byl komunista a myslim že čas ukáže, že aj ten estébák byl. Protože jinak to neni možny, že ho tam tak často póštěli. A koneckoncu aj to, že se vracel. Prostě se tady měl lip než tam. A co to bylo za lidi, kteři se tenkrát měli lip tady než tam. To byli přece ti oni, teta!“

Milena: „No co ož. Nějak belo, nějako bode. To ož je dávno, mosime odpóštět. To be nám pak neměl kdo vládnót, dyť nejak namočeni só všichni. On aspoň neni zapletené do tech skandálu z poslednich let.“

Robert: „To nevím, vy vážně věříte, že tak bohatym za tak krátkó dobu se nekdo muže stat poctivě a aniž by si zadal s politikama?“

Milena: „Baťa třeba.“

Robert: „Baťa byl vyjímka a Babiš není zdaleka Baťa. Babiš zbohatl tím, že se pachtoval s politikama. S těma na ktery nadává a tvrdí, že oni sou systém a on ne, ale on sám s nima ten systém tvořil.“

Milena: „No, dyž myslite.“

Robert: „Myslim. Teta! Ti dnešni oni, sou vlastně dřívější protioni a dnešní protioni só dřivěši oni. A já myslim, že by bylo lip s dnešnima oni, než s dnešnima protioni, protože dnešni protioni só dřivější oni!“

Milena: „Ale děte vy popleto. No, nic. Ož mně to jede. Tož se měéte hezky a pozdravojte doma. Naschle.“

Robert: „Vy taky, teta. Naschle.“

A rozešli se. Jeden s nadějí, že „bude lépe“. Druhý s velkými obavami o demokratickou budoucnost své země, ale s nadějí, že se jeho spoluobčané zavčas rozpomenou.