Jako buddhisti se snažíme nezabíjet zvířátka a od smrti je zachraňovat.
Přiznávám bez mučení, že u obtížného hmyzu s tím mám problém a ne vždy nesáhnu po plácačce. Zrovna tak jsem příležitostný masožravec. Nicméně snažím se, aby toho zabíjení bylo co nejméně.
Naše filozofie (chcete-li víra) je noční můrou našich dvou koček Dianky a Charlieho. Jako každá kočka občas dotáhnou i živou myšku. Hráli by si s ní, dokud by ji neutlachmali. To vše ale jen do doby, než si toho všimne Jordi, která myšku vždy zachrání. Zachraňuje tak asi dvacet myší ročně, takže pro čičiny to je opravdu hrokaz. Já se těchto záchran neúčastním. Na jednu stranu mi to přijde přirozené. Na stranu druhou to vždy řeší Jordi a tak nad tím ani nemusím moc přemýšlet jestli je správné myšku zachránit nebo ji nechat „tlampat“.
Včera Jordi pokousala nějaká hmyzí potvora. Natekla jí noha. Moc nechodí. A co čert nechtěl Charlie dotáhl do průjezdu myšku. Jako vždy jsem to nahlásil Jordi, očekávaje, že to vyřeší. Jenže Jordinka mi říká: „Tentokrát tu myšku budeš muset zachránit ty. Vem si květináč a do něj ji naber …“. Nejdřív jsem to chtěl nechat být. Přece já, pán tvorstva, nebudu zachraňovat nějakou myš. Navíc je to přirozené – tak co. Jenže jak tak na tu myšku koukám, tak mi jí přijde líto. Zkouším Charlieo nalákat domů, aby myš nechal v průjezdu a ona si mohlo jít po svých. Jenže jak má myšku, tak ho žádné: „či či“ ani „mňau mňau“, ba dokonce ani zvuk otvírající se ledničky nezajímá.
Musel jsem tedy přistoupit k činu. Vzal jsem dva květináče. Pomocí menšího jsem nahnal myšku do většího. Pořádně si ji prohlédl – byla mokrá jako myš, protože před chvílí začalo pršet. Když jsem měl myš v květináči, tak se na něj obě kočky nechaly nalákat domů (jaký div). Zavřel jsem je doma a vydal se s myší až na konec zahrady. Je tam hromada kamení a já si říkal, že by si do ní mohla myška zalézt a uschnout. Jak jsem ji tak nesl těch asi 100 metrů v květináči, sledoval jsem ji, aby nezačala nějak „blbnout“. Aby se nesnažila vylézt nebo nedej Bože vyskočit na mě! K mému překvapení tam seděla celou cestu tiše jako myška a ani se nehla. Když jsem došel k hromadě kamení, vyhlédl jsem vhodné místečka, přiblížil k němu květináč. Myška okamžitě, beze spěchu, ale ani loudavě vylezla z květináče na kámen a v mžiku zmizela v blízké skulince. Hotový myší autobus, pomyslel jsem si a s dobrým pocitem se vrátil domů.
Post a Comment